Abych vám řekl pravdu, raději bych ji nevnímal. Jenže já myslím a vidím, nejsem slepý ani hluchý, dokonce ani barvoslepý (poznám, zda jsem černý, žlutý nebo bílý, a také poznám, jací jsou lidé kolem mě). Kdybych byl alespoň zatvrzelý ignorant – ale ne! Já prostě musím vidět všechno kolem sebe, být s tím nespokojen, a nakonec se zas uzavřít a milovat svůj život dál, až do smrti.
Zní to divně, jenže je to tak. Vadí mi spěch, ten úprk, kterým se lidstvo bezhlavě žene vpřed s prchavou myšlenkou času na rtech. Rychlost, která dusí, vítr, který zalyká. Svět má tisíceré krásy přírody, jež mu byly dány nějakou vyšší mocí. Ať už to byl kdokoliv, byl trpělivý. Podívejte se na drobné krápníky, které po malinkých kapičkách rostou stovky, ba i tisíce let. Zdvihněte hlavu a pohleďte do koruny košatého dubu. Jeho kůra je zvrásněna časem. Je to stoletý dub. A je nádherný. Přivoňte ke stránkám starých knih nebo se zhluboka nadechněte v monumentálních chodbách chrámů z minulého tisíciletí. Po zádech vám přeběhne mráz. To cítíte čas. Je krásný, viďte. Voní, stářím zraje jako dobré víno…
Lidé, vím, že mě neposloucháte. Vím, že uháníte vpřed. Vím, že vám za to nestojím. Jsem hloupý. Jsem jediný. Jsem naivní děcko. Mám hloupé řeči a hloupý strach. Jsem snílek. Ale vy byste také mohli být snílci, dokonce hloupí snílci – to je ještě krásnější. Mohli byste se zastavit a rozhlédnout. Mohli byste si říci: „Stejně jednou zemřu, tak kam se ženu?“ Mohli byste mi dát za pravdu, usmát se a bylo by nám pěkně. Není to zajímavý nápad? Nebudete nad tím alespoň chvíli přemýšlet? Třeba se při tom zastavíte, zasníte se a přinejmenším kdesi uvnitř se zasmějete. To stačí.
Vážně vám to za to stojí? Prožít život v neustálém shonu, nezastavit se a neprohlédnout skrz okna lásky a pospolitosti, nevědět a neslyšet nic kromě sebe a svých vlastních úspěchů? A pak až na smrtelné (avšak zlaté) posteli, když ležíte s hedvábným polštářem pod hlavou, zvednete oči a uvidíte – uvidíte své děti, svou rodinu, své blízké… Ale neuvidíte je trochu pozdě? Nebylo by lepší žít v chudobě, ale dlouho a spolu?
Ale abych se vrátil zpět – společnost vnímám jako uspěchanou. Myslím, že si nic nevychutnává, že žije jen jaksi z povinnosti. Že tu tak nějak prostě je, ale není k ničemu dobrá. A proto jsem ji vnímat přestal. Sedím doma pod stromem, dívám se, jak plují mraky po obloze, a večer vylezu na vysoký kámen, abych viděl zapadat slunce. Lehávám v měkkém objetí mechu a v uších mi zní šumění potoku. Jsme tu dva – já a příroda. A vlastně ještě čas. A ještě někdo, ale o té vám nepovím. Našli byste ji a zkazili. Nasadili byste jí hodinky, aby měla svůj čas stále u sebe – to abyste ji popohnali. Ne, ne, nemyslete si, mně nic neseberete. Já vás totiž nevnímám.
